|
 Když se řekne chráněná dílna, každý si představí pracovní místo, kde najdou uplatnění třeba i tělesně či duševně postižení. Jak ale vlastně takové zařízení funguje? A jaké potíže musí v souvislosti s reformou veřejných financí řešit? O problémech sociálních pracovišť jsme hovořili s ing.Karlem Rychtářem, ředitelem odboru SČMVD a místopředsedou Asociace zaměstnavatelů zdravotně postižených ČR.
Co to vlastně znamená, když se řekne chráněná dílna?
Na rozdíl od obecně rozšířeného omylu, chráněná dílna u nás není samostatný typ subjektu. V řadě zemí Evropy (třeba v Holandsku, Německu, Rakousku) je to jinak. V Česku může být chráněná dílna součástí podniku či organizace s právní subjektivitou podobnou jako každá jiná firma - je tedy například „eseróčko“, neziskovka nebo třeba družstvo. Podobně jako jiné instituce, které zaměstnávají zdravotně postižené. Je to prostě jen podnik, který, pokud zaměstnává přes polovinu osob se zdravotním postižením, může být podporován několika speciálními nástroji podle zákona o zaměstnanosti. Chráněná dílna by měla mít postižených pracovníků dokonce minimálně 60 procent.
Jak tato zákonná podpora dnes u nás vypadá ?
Po splnění všech zákonných podmínek může chráněná dílna získat dotaci na vybavení -zařízení, infrastrukturu a provoz. Ještě důležitější – protože dlouhodobý – je tzv. příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Právě tato pravidelná finanční injekce by měla udržet tyto podniky se sociální funkcí v konkurenci na volném trhu. Vedle toho mají tato pracoviště šanci využívat ještě dalších nástrojů na podporu chráněných dílen nebo chráněných pracovních míst. Ty ale nejsou nárokové, úřad práce jim je může dát a nemusí. A to je trochu problém, protože každý úřad práce se chová jinak a rozhoduje o tomto typu podpory podle svých – mnohdy velmi různorodých - priorit. Pak je tu i možnost obchodní podpory, například zvýhodněných cen u veřejných zakázek – rozdílem 15 procent. To je však v konkurenčním prostředí výhoda velmi těžko využitelná, nemluvě o tom, že u zakázek nad 4,5 miliónu korun byla tato forma podpory v roce 2006 zcela zrušena, neboť to odporuje jistému nařízení evropské komise.
V souvislosti se zaměstnáváním zdravotně postižených se také hodně mluví o tzv. náhradním plnění…
To je věc která je hojně využívaná. A bohužel i zneužívaná. Připomenu, jak by to mělo fungovat. Všechny firmy s více než 25 zaměstnanci mají ze zákona povinnost zaměstnávat 4 procenta zdravotně postižených. Pokud jsou pro ně ovšem „invalidé“ nezaměstnatelní, například proto, že by jejich typ práce prostě fyzicky či duševně nezvládli, mohou se rozhodnout, že se z této povinnosti „vyplatí“ finančně – odvodem dle zákona. Existuje ale i varianta tzv. náhradního plnění. Podnik má možnost odebrat od zaměstnavatele více než 50% postižených či od chráněné pracovní dílny jeho výrobky nebo služby. V prováděcí vyhlášce je vzorec, kterým si tento odběr zboží přepočítáte „na lidi.“
Funguje to?
Bohužel v pravidlech existuje významná skulinka. Fakticky se totiž nerozlišuje mezi vlastním a nakoupeným výrobkem nebo zbožím. Pokud si někdo nakupuje nakládané hermelíny, které zpracovává dílna na Slapech je vše v nejlepším pořádku. Záměr zákona byl, aby se pomohlo těmto subjektům k odbytu. Problém je v tom, že liberální podoba tohoto ustanovení je stále častěji využívána spekulanty. Vznikla už řada firem, které mají třeba jen dva zaměstnance. Jen jeden z nich je postižený, ale to úplně stačí. Padesáti procent je dosaženo. Takové obchodní firmičky jsou vlastně jen překupníky. Mohou totiž v rámci „náhradního plnění“ poskytnout všechno možné – od elektroniky po jadernou techniku.
 To se skutečně děje?
Říká se, že například jedno známé nejmenované občanské sdružení na Plzeňsku s asi 15 zaměstnanci „prodává“ takto kancelářský materiál v objemu stovek milionů korun ročně mnoha významným podnikům i státním institucím „v zastoupení“ jednoho z největších velkoobchodů v České republice. Za tuto „službu“ dostává dohodnutou odměnu. I kdyby se jednalo o jediné procento, je to slušná suma. A co víc: stát přichází o odvody za neplnění povinného podílu zaměstnaných osob se ZP od stovek zaměstnavatelů.
V médiích se objevily informace, že mnohé chráněné dílny a sociální podniky budou velmi postiženy novou zákonnou úpravou, se kterou přišel tým ministra Nečase. O co vlastně jde?
To je důsledek restrikce v rámci balíčku reforem k 1.1.2008 – výrazného snížení zmíněného nárokového příspěvku podle § 78 zákona o zaměstnanosti. Znovu to souvisí s tím, že se tu cosi nepoužívalo tak, jak se původně mělo. Od roku 2004 je zmíněný příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením diferencován. Na zdravotně postiženého zaměstnance dostával zaměstnavatel s více než 50% ZP osobami 6500 Kč měsíčně. Na těžce postižené ovšem dostával zaměstnavatel výrazně větší příspěvek – téměř 13 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že jedinou podmínkou pro čerpání tohoto příspěvku bylo, že jste takovým zaměstnavatelem a máte s postiženým zaměstnancem uzavřenu pracovní smlouvu, „šikulkové“ tu mohli lehce vydělat.
Mohl byste uvést příklad takového zneužití?
Našli si třeba (ležícího) pacienta v ústavu sociální péče a uzavřeli s ním pracovní smlouvu. Vzhledem k tomu, že k čerpání příspěvku stačí částečný úvazek, dali „ležákovi“ například jen tři tisíce a zbytek využili k jiným účelům. Bezmocný klient to ovšem rád přijal – tři tisíce korun měsíčně mu začalo chodit jen za podpis na smlouvě, nic dělat nemusel. Zdaleka ne vždy to bylo takové bezostyšné odírání. Často se stalo, že zaměstnavatelé využívali prostředků pro udržení pracovních míst svých ostatních postižených zaměstnanců s nižším výkonem nebo například k financování jiných sociálně prospěšných projektů. V každém případě však na základě podobných spekulací prudce vzrostly výdaje státu v této kapitole a ministerstvo práce a sociálních věcí použilo k řešení nejjednodušší postup – snížilo příspěvek ze 13 na 9 tisíc korun. A aby možnost zneužívání dále omezilo, byl zákon doplněn formulací, že příspěvek je možno nárokovat jen do výše skutečných mezd a odvodů, které za každou dotyčnou osobu skutečně zaplatíte. Ministerstvo chápeme - s tou situací bylo třeba něco udělat. Zároveň však tvrdíme, že je to jen první krok. Že s pověstným „zatažením za brzdu“ musí dořešit i další věci s tím související.
Které?
Jednoduše řečeno – příspěvky v zaměstnanosti jsou určeny sociálně zaměřeným podnikatelům - zaměstnavatelům, kteří svou firmu dokáží alespoň z padesáti procent financovat svým byznysem. Dotace by měly pokrýt zbytek. Problém ovšem je, že u nás se z této kapitoly financovaly i sociálně terapeutické činnosti, které téměř nic nevydělávaly. Třeba dílny, ve kterých se vyrábí jen v rámci pracovní terapie. A vůbec se nepočítá s tím, že by se mělo něco prodat.
Ale taková zařízení jsou pro sociální a pracovní rehabilitaci velmi důležitá…
To jistě, ale je to prostě jiná kapitola rozpočtu a jiný typ nástroje – v tomto případě sociálních služeb. To co se v zahraničí financuje ze sociálních služeb, se tady financovalo ze zaměstnanosti. Při jedné ze schůzek jsme panu ministru Nečasovi vysvětlovali, že jeho řešení můžeme akceptovat, pokud se ovšem uvede do života efektivní nástroj, z něhož se budou financovat nutné sociální služby. A on s námi souhlasil.
Ale tento nástroj by měl začít fungovat ve stejné době jako došlo k oné restrikci..
Jistě, ale dnes je to už nereálné. Vždyť to znáte – u nás se ulice rozkopává třikrát ... jednou kvůli vodovodu, podruhé kvůli plynu a potřetí kvůli elektřině. A u tvorby zákonů a norem to platí dvojnásob. Já věřím, že se to vyřeší, ale nebude to hned.
A nebojíte se, že tedy nastane ve sféře zaměstnavatelů zdravotně postižených průšvih?
Ten už bohužel nastává. Někteří zaměstnavatelé s vysokým počtem těžce zdravotně postižených a s nižším výkonem už propouštějí lidi, protože jim po snížení dotací nestačí finance. Bohužel největší dopady má restrikce na ty poctivé. Jednáme s ministerstvem o dlouhodobějším koncepčním řešení, ale v podnikání a byznysu rozhodují měsíce. Zkrátka máte pravdu, tlačí nás čas.
Autor: Dušan Spáčil, MF Plus |
