Vystoupil jsem na konečné stanici městského autobusu u pražské Zoologické zahrady. Byl krásný jarní den, sluníčko už naznačovalo svou sílu a než jsem udělal pár kroků do vršku mezi vilkami, docela jsem se zapotil. Tady sídlí Zahrada. Ale není ledajaká, je poněkud zvláštní. Podává pomocnou ruku těm, kteří se vracejí z tajemných hlubin lidské psychiky do reálného světa všedního dne.

Mládí je někdy příliš křehké
Byla jako jiná děvčata jejího věku. Hezká, štíhlá, veselá. Měla hodné rodiče, chodila na Obchodní akademii a svět byl hezky barevný. Když byla ve druhém ročníku, svět zahalily temné mraky, dostavila se úzkost, strach… Psychicky onemocněla. Zastihl jsem ji v Botanické zahradě mezi kytičkami. Dnes na pobyt na psychiatrii nerada vzpomíná, ostatně kdo by rád mluvil o své duševní nemoci. Na chvíli přestala vytrhávat plevel a vesele říká: „Už žádné příznaky nemám, ani hlasy, ani halucinace. Bývala jsem taková divná, ale to už je pryč. Chodím sice každý měsíc k paní doktorce na kontrolu, beru každé ráno jeden prášek a večer dva, ale jsem v pohodě. Mám ráda přírodu a práce na zahradě se mi moc líbí. Jsem tady asi půl roku a jsem moc spokojená.“

Mladá žena na mne působí zdravě, sebevědomě, příjemně. Vypráví bez ostychu o svých koníčcích. Ráda čte romány i chodí do hudebního klubu. Zdá se, jakoby žádnou pomoc nepotřebovala. Ale je to jen zdání.

Ten mladý muž, který se právě vrátil s hráběmi od jednoho zákazníka, kde shraboval listí, má příjemný úsměv a urostlou postavu. Po gymnáziu udělal přijímačky na Vysokou školu ekonomickou, ale nedodělal první ročník. Pak se vzchopil, pokusil se znovu ročník opakovat, ale opět se mu to nepodařilo. Objevily se psychické problémy. Po léčení nyní pracuje v Zahradě. Práce ho natolik zaujala, že třikrát týdně odpoledne navštěvuje rekvalifikační kurs a chtěl by se stát skutečným zahradníkem. Ostatně se stejnou vervou studuje ještě jeden klient Zahrady. Takže vše je v pořádku? Ještě ne. Na cestě do normálního, tedy nemilosrdného světa, potřebují tito lidé pochopení a podporu.

Podaná ruka znamená naději
„Já je skutečně obdivuji. Léčí se, snaží se překonat svůj handicap, denně chodí do práce a ještě studují. Mají silnou vůli, odhodlání a nejen náš obdiv, ale i podporu,“ řekla mi ing.Markéta Würtherlová, ředitelka pro rozvojové projekty Fokus Praha, což je nestátní nezisková organizace sdružující psychoterapeuty, socioterapeuty, pracovní terapeuty, psychology, sociální pracovníky, odborníky ve vzdělání a další pracovníky včetně dobrovolníků.

Fokus nabízí v neústavních podmínkách komplexní komunitní péči o lidi s dlouhodobým duševním onemocněním. Snaží se prosazovat legislativní a jiné změny v oblasti psychiatrie a sociálních služeb v České republice, a navíc prosazuje nové standardy kvality sociálních služeb.

„V Praze žije asi 27 tisíc duševně nemocných lidí, kteří potřebují dlouhodobou péči,“ říká ing. Würtherlová. „Neměli by sedět sami doma jen se svým trápením a pocity opuštěnosti. Musí vyjít mezi lidi a navazovat sociální vztahy. K tomu se nejlépe hodí práce. Mohou ukázat, že něco umějí, a to jim zvyšuje sebevědomí. A mohou znovu najít smysl života.“

Zaměstnat a podnikat
Fokus získal z Evropského sociálního fondu dotaci na zavedení inovativních metod zaměstnávání znevýhodněných osob. Jedním z nejzajímavějších modelů jsou sociální firmy. Mají dvojí poslání. Jednak vytvářet pracovní příležitosti, čili zaměstnávat, to znamená poskytovat práci lidem výrazně zdravotně či sociálně znevýhodněným na trhu práce a jednak podnikat. To jsou dva rovnocenné cíle, jež musí být v rovnováze. Sociální firma by si na sebe měla vydělat.

„To je samozřejmě ideální stav,“ řekla mi Jana Mayová, manažerka sociální firmy Zahrada. „Existujeme krátkou dobu a jako každý začínající podnikatelský subjekt potřebujeme injekci na rozjezd. Běžná firma si bere úvěr, nám pomohly strukturální fondy Evropské unie. Ale v brzy bychom chtěli dosáhnout soběstačnosti alespoň z 50 procent. To je pro firmu zaměstnávající duševně nemocné reálný cíl. Naši klienti nemohou - už z podstaty svého onemocnění - mít tak vysokou efektivitu práce jako třeba ti s drogovou zkušeností, ale s dobrou fyzickou kondicí a uvědomělou motivací.“

Dobrá zkušenost
Zahrada v Tróji existovala původně jako chráněná dílna, ale roční zkušenost ukazuje, že nová forma se osvědčuje. Pracuje zde šest znevýhodněných a pomáhají jim dva zdraví zahradníci. Jsou laskaví a trpěliví, zkušení v jednání s lidmi a přitom odborně zdatní. Jsou obrněni shovívavostí. To jsou fenomény, které klienti potřebují. V normální firmě by se s nimi nikdo nebavil. Buď by měl hodně vlastní práce a starostí a nechtěl by se s nimi zdržovat a nebo by se k nim mohl dokonce choval arogantně. Výjimkou nebývají ani případy šikany a výsměchu.

Přitom právě lidé znevýhodnění na trhu práce mívají dobrou pracovní morálku a pracovní návyky. Samozřejmě, že občas onemocní, nemohou přijít do práce a to pak musí manažerka řešit operativně – záskokem nebo zvýšeným pracovním úsilím. Klienti mají v sociální firmě pracovní smlouvu na dobu neurčitou a k svému důchodu pobírají plat odpovídající zkrácenému úvazku a charakteru práce. V chráněných dílnách naproti tomu mají postižení lidé smlouvy na dobu určitou a žijí v jakési uzavřeném prostředí sami s sebou.

„Sociální firma má ještě jednu velkou výhodu,“ upřesňuje ředitelka Würtherlová. „Nevytváří ghetto, protože spolu pracují normální pracovníci s těmi znevýhodněnými. Ideální je poměr 50 na 50. Jednak proto, aby firma měla zkušené odborníky, kteří mohou klienty vést a jednak proto, aby se vytvořilo dobré pracovní klima.“

Manažerka Jana Mayová má dost starostí se sháněním zakázek i s mapováním konkurence. Naštěstí našla porozumění jak v Botanické zahradě, tak v Trojském zámku. A stále častěji se hlásí i soukromníci, kteří si objednávají úklid zahrady, prořezávání stromů, zakládání záhonů atd. A mnozí se spokojeně vracejí.

Možná už letos odejdou dva z klientů Zahrady do běžné firmy. Odejdou vyrovnanější,
silnější ve svých vlastních schopnostech a lépe vybaveni pro praktický život.

Autor: Karel Sedláček

Rozhovor s manažerkou Zahrady Janou Mayovou zde

Sdilejte: